Čeština jako svatební dar
30. 11. 2010
Vždy jsem plně souhlasila s těmi, kteří tvrdili, že mezinárodní manželství mohou přinášet mnohá neporozumění a často končí katastrofou. Při představě, že bych si měla vzít horkokrevného Itala, který by mě nakonec přivázal doma u plotny nebo Fina, popíjejícího a chladného jako čumák, se mi vůbec nelíbila. Natož pak mít doma někoho z naprosto cizí kultury, jakým jsou arabští podnikatelé, kterým se Češky moc a moc líbí. Samozřejmě, nakonec jsem si po všech mých předsudcích cizince vzala. Sice jsem si nevzala nikoho z dalekých exotických krajů, ale přece jenom, za mořem to bylo. Naštěstí ale jen Severním, což je tedy kousek – vzala jsem si totiž Brita.
S Nathanem jsme se spolu seznámili díky práci. Po vystudování mezinárodních vztahů jsem dostala pracovní nabídku od anglické obchodní firmy v rámci mezinárodní komunikace a propagace. Nabídku jsem bez váhání přijala a do Anglie odjela. Tam jsem se hned druhý den seznámila s Nathanem, který byl kamarádem mého dalšího českého spolupracovníka. Díky tomu, že jsem se angličtině věnovala po celou dobu českých studií, se Nathan nemusel nijak snažit se češtinu učit. Komunikovali jsme spolu pouze anglicky a skvěle si rozuměli. Když mě Nathan poprvé pozval na schůzku, naučil se od českého spolubydlící „Dobrý večer. Jsi krásná.“ A to mu vystačilo z češtiny na zbytek našeho vztahu. Potkávali jsme se totiž po práci vždy večer a lichotit mi samozřejmě musel často. Jakmile ale bylo jasné, že to mezi námi začíná být o trošku vážnější, přišly úvahy nad tím, že se nejspíše dostaví rodičovské představování. S rodiči Nathana nebyl problém. Žili v jižním Cornwallu, z Londýna to k nim nebylo daleko a komunikace s nimi pro mě nebyla problém. Moji rodiče v Čechách ale nijak dobře anglicky neuměli. Tedy vlastně, maminka neuměla vůbec a táta se uměl domluvit jenom ohledně obchodních záležitostí. Jakmile padlo definitivní rozhodnutí, že se k nám domů pojede, Nathan se snažil alespoň narychlo něco z českých slov do hlavy nacpat. Bohužel mu to zrovna nijak dobře nešlo, takže jediné, co si skutečně dobře pamatoval, byly pouze dvě věty, na které mě kdysi sbalil. V duchu jsem si už představovala to vtipné setkání, kdy se potkáme s mými rodiči a Nathan mému otci řekne: „Dobrý den. Jsi krásná.“ Snad by to zafungovalo na maminku, ale na tátu…
Před odletem do Čech byl Nathan tak nervózní, jak jsem ho ještě neviděla. Stále si brumlal nějaká česká slovíčka, která ale dohromady nedávala moc smysl. V kapse pořád vystresovaně žmoulal kapesní slovníček a prohlížel se v zrcadle, jestli náhodou nevypadá špatně. Skoro mi ho až bylo líto. Sama jsem totiž věděla, jací naši dovedou být. Táta jako bývalý policista měl v očích stále pátravý výraz, a pokud se mu něco nezdálo, dokázal to dávat svými dotěrnými otázkami pěkně najevo. Maminka byla naopak ohromně hodný člověk. Bohužel byla někdy tak hodná, až toho lidi v jejím okolí zneužívali. Patřila ale do klasické staré školy, takže se jí nelíbilo už to, když jsem odjela do Anglie pracovat, natož, když jsem si našla Angličana. Neustále se mě po telefonu vyptávala na otázky jako: „A jak budou mluvit vaše děti? A kde je budete vychovávat? A nevadí jeho rodičům, že jsi téměř z Ruska?“ Prostě moje máma – je svá. Nejraději by mě viděla bydlet s nimi v dvojdomku a po pravici mít nějakého hodného kluka od nich z účtárny. Přestože jsme se od začátku oba s Nathanem snažili, co to šlo – Nathan se usmíval, česky děkoval a prosil, zdravil, já do toho neustále překládala, momentům trapného ticha jsme se nevyhnuly. Ty nastanou, když všichni mluví česky, co teprve, když jeden z nich ne. Maminka, která by nejraději o Nathanovi a jeho rodině věděla každou podrobnost tak zarytě mlčela, klopila oči a nosila na stůl nové a nové talíře s jídlem. Otci se zdál Nathan moc hubený a bledý, obával se, že nejspíš bere drogy. Takže první dojem nijak valný. Doufala jsem, že se to spraví alespoň v následujících dnech, ale nic se nezlepšilo. Konverzaci jsem většinou musela rozjíždět já sama a Nathan se cítil celý nesvůj v prostředí, kde nikomu a ničemu nerozuměl. Po třech dnech to na nás všechny bylo tak akorát a byli jsme rádi, že odlétáme. Přestože jsme se na letišti loučili v objetí, nijak nadšená jsem z našeho výletu domů nebyla. Nathan byl naprosto skleslý, a tak jsem se ho snažila povzbudit. Samotné mi to moc nešlo.
Po pár dnech tišší domácnosti přišel Nathan s nápadem. Prý je mu jasné, kde udělal základní chybu. Musí se naučit česky. Jestliže se naučí češtinu, naši ho okamžitě mezi sebe přijmou. Tvrdila jsem mu, že to není nezbytné a že to dělat nemusí, že si všichni zvykneme. On ale trval na svém a rozhodl se, že ho budu po večerech učit já sama. Souhlasila jsem, i když jsem tušila, že nemám na vyučování moc trpělivosti. Jak se rychle ukázalo, skutečně jsem neměla trpělivost skoro žádnou. Nedokázala jsem ani za nic vysvětlit základní pravidla v gramatice, která mi přišla v mém používání tak strašně jasná. Naučit někoho anglicky, to bych uměla. Ale česky? To už ne. S Nathanem to po několika našich společných hodinách češtiny vypadalo spíše na rozvod nežli na svatbu. A tak se s češtinou skončilo stejně rychle, jak se začalo. Jenže, po třech týdnech vyšlo najevo, že i když se nám v Čechách nijak nelíbilo, něco jsme si odtamtud přivezli navíc, tedy kromě špatných zážitků. Zjistila jsem totiž, že jsem těhotná. Muselo tedy padnout rozhodnutí, kde budeme alespoň na první rok dítěte žít. Já v tom však měla rychle jasno. Věděla jsem, že chci rodit v české nemocnici, mně známém prostředí a hlavně, že budu ze začátku určitě potřebovat pomoc mámy. To vytušil i Nathan, tudíž se zavelelo, že pojedeme do Čech, kde si Nathan najde práci, a já budu v očekávání. Rodiče sice byli z představy vnoučete nadšení, méně pak z jeho polovičního anglického původu. Když jsem ale zmínila, že se společně vracíme do Čech, hned to bylo jinak. Oba nás uvítali v úplně jiném tónu a duchu. Z Nathana už byl syn, a když otce požádal o moji ruku, patřil do rodiny. To by ale nebyl náš táta, kdyby mu pořád něco nesedělo. Po dvou týdnech v Čechách tak přišel s vítězoslavným výrazem: „Mám pro vás dobrou zprávu.“ Čekala jsem, co přijde. Byl povýšený, dostal prémie, vyhrál v loterii? Nikoliv, náš táta koupil Nathanovi kurz češtiny pro cizince. Myslela jsem, že se hanbou propadnu. Chudák Nathan, co bude asi dělat, když nebude moct „dárek“ odmítnout? Při představě, že si za dva týdny nastupuje do práce, bude se rozkoukávat a po večerech bude dvakrát týdně chodit se skupinkou cizinců na kurzy češtiny, byla jsem unavená za něj. Nathan mě však překvapil taky. Od táty si okamžitě kurz vzal a hrozně za něj děkoval. Okamžitě totiž připomněl, jaká jsem špatná učitelka češtiny, a že už se jednou učit česky chtěl. Samozřejmě to otci chtěl zaplatit. Ten o tom však nechtěl slyšet, že prý je to malý svatební dar, tak ať bere, dokud dává.
Nakonec se kurz češtiny pro cizince ukázal jako velká výhoda v mnoha směrech. Nejenom, že Nathan potkal v Tutoru některé další krajany, se kterými se rychle spřátelil, ale jeho vztah s rodiči se v mnohém zlepšil. Maminka Nathana chválila za každý malý pokrok, co udělal, a tátovi se líbila jeho bojovnost, s jakou se snažil vyslovovat české „ř“. Nathan si sice dal za cíl, že se za devět měsíců naučí mluvit česky, prý aby rozuměl našemu dítěti. Jak to tak vypadá, Nathan talent na jazyky není, ale snaha se cení. Já mu proto na to odpovídám, že si budou s naším děťátkem ze začátku hodně a hodně rozumět.