Nečekaný život s hebrejštinou
30. 11. 2010
Vysokou školu se mi podařilo ukončit přesně v momentě, kdy jsem ukončovala také vztah, který mě po celou dobu vysokoškolského studia doprovázel v soukromém životě. Ze školy jsem dostala promoční listinu, ze vztahu mi zbylo spoustu povětšinou dobrých vzpomínek. Neměla jsem se tedy nijak špatně. Čas, který bych mohla věnovat truchlení nad ztrátou vztahu, jsem najednou musela věnovat hledání práce a hlavně hledání bydlení. Byt, ve kterém jsem svůj studentský život strávila, totiž patřil expříteli a rodiče byli naším vztahem tak nadšení, že mi zrušili dětský pokoj v jejich bytě. Vzala jsem si tedy podnájem společně s kamarádkou a nastoupila do své první práce. Jako vystudovaná učitelka prvního stupně základní školy jsem rychle našla místo ve škole, kde jsem trávila svou průběžnou i závěrečnou praxi a na které se mi skutečně líbilo. Učit jsem chtěla odmala, a tak jsem si konečně svůj sen splnila. Děti, přestože se ještě spoustě věcí musely naučit, byly veskrze pozitivní sluníčka, a tak jsem v práci na rozchod zapomínala a doma na mě čekala moje šílená kamarádka Jana, která mě nehodlala nechat čekat na porozchodovou depresi ani vteřinu, a proto nám plánovala téměř každý večer nějakou akci – filmové maratony, kurzy vaření, kostýmové oslavy. Během třech měsíců jsem toho zažila tolik ze společenského života jako za celých pět let na vysoké škole ne. Přestože mě příprava na školní hodiny stála dost času (dělala jsem ji přece jenom profesionálně s praktickými důsledky poprvé), zbývaly mi pěkné dvě odpoledne v týdnu, které jsem věnovala brigádě v podobě hlídání dětí v místním volnočasovém centru. S dětmi jsem dělala domácí úkoly, vymýšleli jsme si společné hry, cvičili jsme anebo jsme zkoušeli zakládat hudební kapelu. Vždycky jsem se vyřádila já i děti, takže oboustranná spokojenost byla veliká.
Po půl roce hlídací brigády jsem si myslela, že poznám všechny dětské rodiče. Proto jsem byla překvapená, když jedno z mých dětí vyzvedával podezřele mladý tatínek. Vypadal rozhodně pod třicet a já se divila, že by měl takový mladý tatínek dvanáctileté dítě. I když se to může stát, byla by to vážně náhoda. Ukázalo se ale, že tenhle tatínek, který nejenom, že byl mladý, ale poměrně dost i hezký a milý, je starším bratrem, který se vrátil z dlouhodobé pracovní cesty v Asii. Vykulila jsem oči a ptala se, kdeže v Asii byl a zdali je tam skutečně bezpečno. Ukázalo se, že pracovní cesta směřovala do Izraele, kde tenhle hezký bráška věnoval vylepšování tamních strojírenských technologií v závodě na okraji Jeruzaléma. Izrael pro mě rozhodně v podvědomí nebyla Asie, ale exotická země, do které jsem se pro její historii, tajemný hebrejský jazyk a náboženskou tradici vždycky chtěla podívat. Z platu učitelky se mi ale žádná taková cesta v budoucnu nerýsovala. Proto mi bylo starším bratrem doporučeno, abych s ním někdy zašla na kávu, že mi o Izraeli poví. Byl v ní totiž pracovně již několikrát. Postupně se tak ze staršího bratra vyklubal Adam, třicetiletý strojní inženýr a z Izraele nejenom místo jeho pracovních cest, ale i velká záliba. Věděl o zemi téměř všechno, dokonce ovládal základy hebrejštiny a já si vedle něj připadala jako úplný Neználek. Naopak se ukázalo, že Adam obdivoval povolání učitele a vzpomínal, jak svojí paní učitelku měl ohromně rád a dával jí to najevo právě nejrůznějším zlobením a odmlouváním. Dost jsem pochybovala o tom, že to bylo jenom láskou k paní učitelce, spíš jsem si z něj dělala legraci, že to bude povahou. A tak jsme stále častěji scházeli, až jsme se vídali téměř denně a bylo nám jasné, že na náš pasuje označení „pár“. Ve chvíli, kdy jsme se rozhodli vzájemně představit rodičům a oficiální potvrdit naše partnerství, musel Adam narychlo odjet zpět do Izraele. Nastaly nějaké technické problémy, jejichž řešení se bez něj neobešlo. Z původních dvou týdnů se vyklubal měsíc a já přemýšlela nad tím, jestli se rychlé a dlouhodobé odjezdy opakují často. Během následujícího půlroku se ukázalo, že to tak skutečně je, protože během šesti měsíců téměř polovinu času trávil Adam na izraelské půdě. Přestože jsem si myslela, že mi jeho odjezdy budou vadit, ukázalo se, že se na ně dá zvyknout a jakmile jsem se jednou do Izraele díky Adamovi podívala, ihned jsem místního hebrejskému kouzlu podlehla. Zažila jsem jeden z nejhezčích a nejzajímavějších týdnů mého života. Čekalo na mě však překvapení a nabídka. Adam mohl získat pozici hlavního technika v jeruzalémské společnosti nastálo a přijal. Teď záleželo na mně, jestli i já přijmu nabídku, odjet s Adamem.
Po půl roce společného vztahu mi bylo jasné, že Adam musí nabídku přijmout. Nebyli jsme spolu nijak dlouho, abych mohla jeho rozhodnutí nějak ovlivňovat nebo měnit, a ani jsem to udělat nechtěla. Na druhou stranu jsem si jeho nabídky společného života vážila, ale půl rok byl pro mě málo a kulturní, jazyková i geografická rozdílnost Izraele od Čech příliš velká. Domluvili jsme se proto na tom, že se pustíme do vztahu na dálku a uvidíme, zda skutečně něco jako tenhle začarovaný pojem může existovat. Přestože jsem tomu nevěřila, existoval. Adam přilétal do Čech téměř jednou měsíčně a po roce mi našeho telefonního a emailového vztahu jsem věděla, že za ním odjedu, klidně i do Izraele. Na změnu jsem se ale chtěla důkladně připravit. Kromě cestování prstem na mapě a sledování dokumentů to mohlo být pouze jedno. Naučit se hebrejsky. A nebyla by to moje bláznivá spolubydlící Jana, kdyby do učení nešla se mnou. No, možná že bych to ze začátku bez její podpory i vzdala. Nešlo totiž jenom najít si čas, kdy do jazykové školy docházet, ale zejména šlo o to najít si čas doma, kdy se soustavnému studiu hebrejštiny věnovat. V Praze nebylo mnoho jazykových škol, které výuku hebrejštiny nabízely, a tak jsme se s Janou rozhodly docházet do Tutoru, kam Jana dříve docházela na hodiny angličtiny. Kéž bychom se ale učili angličtinu! Hebrejština, začínaje písmem, konče dýcháním a vyslovováním je kompletně jiným jazykem, nežli z Evropy známe. Po prvních třech měsících jsem měla pocit, že se nikdy hebrejsky nenaučím. Měla jsem ale naštěstí silnou motivaci. Zatímco Janě, jako vždy, zájem vydržel jenom chvilku, u mě se s postupem času prohluboval. Byla jsem totiž rozhodnutá, že se za Adamem vydám. Po dvou semestrech hebrejštiny jsem měla vyřízenou výpověď v práci, kterou jsem téměř oplakala, děti mi o rok vyrostly a těšily se na další paní učitelku a já seděla doma nad učebnicí hebrejštiny a třásla se jako osika, jaké budou měsíce strávené v Izraeli.
Jestli si někdo myslí, že vztah na dálku je zkouškou vztahu, pak se mýlí. Mnohem větší zkouškou vztahu je totiž společné žití v naprosto cizí zemi. Žít v Izraeli je totiž zcela jiné, nežli žít někde v Británii nebo Francii. Společnost, zvyky, chování, vše je jiné. Od pohledu na vás hned každý vidí, že jste cizinec a cizinci nejsou příliš vítáni. Je totiž zásadní rozdíl mezi cizincem, který přijel do země žít a turistou, který zase odjede. Rychle jsem tak zjistila, kam se můžu do města vydat, a kam rozhodně ne. První týdny jsem tak získávala spíše špatné zkušenosti, ze kterých jsem se ale zásadně poučila. Adam trávil většinu času v práci a já byla doma. Musela jsem si najít svoji činnost, a tak jsem se snažila sama dál učit hebrejsky, což bylo strašně těžké, a pátrala jsem na internetu po komunitě cizinců, kteří v Jeruzalémě žili. Nakonec jsem narazila přes místní kulturní centrum na skupinu Evropanů, kteří se věnovali přípravě promítání evropských filmů, pořádání tematických večerů a také výuce hebrejštiny přes angličtinu. Okamžitě jsem se do kurzu přihlásila a v hebrejštině zde pokračovala. Potkala jsem tak spoustu převážně maminek, které se svými dětmi odešly za pracujícími muži. Jakmile jsem se zmínila, že jsem učitelkou základní školy prvního stupně, byla většina z nich nadšená. Děti sice navštěvovaly otevřené školy anebo se učily doma, maminky si však žádaly někoho, kdo by děti dohromady sdružoval při učení hrou a učil je nejenom základy znalostí a dovedností, ale učil je i o tom, v jaké kultuře se nacházejí a ze které přicházejí. Za pomoci Adama jsem tak u nás doma otevřela malou odpolední hernu, kam si přistěhovalecké děti chodí hrát a učit a ve které jsem schopná se finančně a hlavně duševně realizovat. Děti jsou mým sluníčky i tady a bez nich si svůj pobyt v Izraeli nedokážu představit. Čím déle zde jsem, tím více se mi země otevírá a stává se přístupnější. Otázkou pro mě je, zda se někdy otevře natolik, že bych zde dokázala vychovávat i své vlastní děti. Naštěstí momentálně žádný tikot neslyším, a tak jsou mými dětmi ty, na které se každý den odpoledne u nás doma těším.