Od starořečtiny v knihách k novořečtině současníků
30. 11. 2010
Vyrůstat v rodině, kde většina jejich členů má titul PhD. není nejjednodušší. Kromě toho, že nechápete, proč vašemu otci všichni říkají pane doktore a přitom víte, že nenosí plášť, je prostě děs, hlavně trpíte pocitem méněcennosti. A přitom vám ho nikdy nikdo nedává najevo. Bohužel, jste prostě dítě, takže spoustu věcí, o kterých se dospělí nechápete a to se tolik snažíte! Jako dítě nechápete, když se rodiče baví o placení daní nebo regulaci nájemného. A teď si představte, že jste dítě a rodiče se baví o politické aktivizaci problematiky ageismu. To už prostě vaše malá desetiletá hlava nestihá téměř nic. Když jsem tedy dospěla do věku, kdy jsem se měla rozhodovat o tom, co půjdu studovat, byla jsem přesvědčená o tom, že pro mě není jiné volby, nežli vystudovat filosofii a ukázat rodičům, že jestliže oni ovládají nejrůznější teoretické vědy, pak já budu ovládat tu, která je základem všech věd ostatních. Má maminka psycholožka mě přesvědčovala, že to skutečně nemusím dělat. Prý bych se mohla věnovat jazykům. Podle ní jsem odmala byla lingvistický typ, mohla bych se naučit některé exotické jazyky a uplatnit je v tlumočení. Podle ní moje rozhodnutí studovat filosofii musí vést k mému neštěstí, když se jako člověk vysoce komunikující uzavřu do tmavé knihovny. Podle otce, profesora ekonomie, bylo zbytečné studovat filosofii, když bylo jasné, že na trhu práce nenajdu ohodnocení a uplatnění. Pokud bych chtěla studovat cokoliv teoretického, měla jsem se pustit do politologie nebo teoretické ekonomie. Ano, to bych mohla, ale nejsem přece blázen. Doktorát z politologie si totiž právě v době mých přijímacích zkoušek na vysokou školu dělal starší bratr. Zatvrdila jsem se proto a rozhodla se jít studovat filosofii. K četbě, myšlení a filosofii jsem vždy měla kladný vztah. Jména jako Karel Čapek, TG Masaryk a zejména Jan Patočka u nás padaly často. Mezi rodinnými známými bylo mnoho jmen lidí, kteří se o filosofii aktivně zajímali. Rodiče doma měli záznamy některých slavných Patočkových přednášek, znaly se s těmi, kteří chodili na jeho bytové přednášky. Naše domácnost byla prodchnutá filosofií, ale nikdo se jí výhradně nevěnoval. Rozhodla jsem se to změnit. Důkladně jsem se s pomocí rodinného známého, bývalého studenta filosofie, na přijímací zkoušky připravovala, podstoupila všechnu povinnou četbu, pomalu získala schopnost kritiky a vlastní reflexe a na filosofii se skutečně dostala. Byla jsem na sebe pyšná, má rodina taktéž, a to bylo pro mne to hlavní.
Hned na začátku prvního ročníku jsem děkovala gymnaziální latinářka, díky jejímuž tvrdému přístupu jsem zvládla základy latiny, bez kterých bych se ve středověké filosofii jistě ztratila. Antika, na niž byl však po celou dobu kladen hlavní důraz, si vyžadovala jinou znalost - znalost starořečtiny. Neminuly mě tak semináře na katedře starořečtiny a latiny, které se zpočátku zdály být utrpením, ale brzy jsem jim přišla na chuť. Starořečtina se rychle stala mým nejlepším seminářem, ať se jednalo o četbu či klasickou výuku jazyka. I díky tomu jsem přilnula k antické filosofii, která se mi se základy starořečtiny stala mnohem otevřenější a pochopitelnější. Po prvním roce studia filosofie jsem se proto vyprofilovala směrem k antické filosofii a uplatnění starořečtiny. Svoji zálibu jsem si chtěla trochu prohloubit i „turisticky“, a tak jsme společně s přáteli ze školy vyrazily na desetidenní pobyt do Řecka.
Naším cílem bylo procestovat Peloponézský poloostrov co nejvíce a vidět místa, kde se filosofie rodila. Nejprve jsme se snažili všechny cestovní problémy řešit angličtinou. Brzy jsem ale přišla na to, že řecké abecedě se starořečtinou rozumím a po pár skleničkách místní pálenky jsem byla schopná se i maličko domluvit. Většina místních obyvatel mě považovala za zjevení. Mluvila jsem pro ně jazykem, který všichni dávno zapomněli. V Čechách jako kdyby někdo dokázal mluvit staroslověnsky. Díky mým základům starořečtiny mi rychle šla do hlavy i většina z novořečtiny, takže jsem po týdnu nějaké základní věty komolila celkem slušně. Srdeční Řekové uměli moji snahu ocenit, a tak jsme na nejrůznějších místech dostávali ovoce ze zahrad zdarma, všude nás rádi svezli, na ulici nám vždy pomohli doptat se, hostili nás kávou a sušenkami. Pokud někdo umí alespoň minimum řecky, Řecko je pak pro něj země zaslíbená. Po deseti dnech jsem odjížděla ze země tak nadšená, že jsem zapomněla na všechny památky a kolébky filosofie, co jsem viděla a chtěla vidět. Dlouho jsem se návštěvě Řecka jako komerční turistické destinaci vyhýbala. Díky jazyku jsem ale mohla poznat lépe skutečnou tradiční kulturu a upřímnost obyvatel, která mě úplně pohltila. S nástupem do druhého ročníku jsem si ke škole přibrala studium současné řečtiny, na které jsem docházela do jazykové školy. Většina mých dnů se tak točila kolem řečtiny – nové i staré. Bakalářská práce byla jasná. Za téma jsem si vzala nejstarší přírodní filosofické školy Malé Asie, tedy opět Řecko.
Postupem času mi došlo, že můj hlavní studijní zájem spočívá stále více mimo filosofii a stále více se obrací směrem k jazyku. Na konci druhého ročníku pro mne ale byla hloupost, nedokončit studium filosofie. Od začátku třeťáku jsem se ale s lektorem řečtiny v Tutoru připravovala na přijímací zkoušky na současnou řečtinu. Dále jsem docházela na školní kurzy starořečtiny a z řecké filosofie a kultury psala bakalářskou práci. Když přišla doba přijímacích zkoušek na řečtinu, neměla jsem strach, že bych nebyla přijata z nedostatku zájmu nebo nadšení. Tím jsem skutečně oplývala dostatečně. Naštěstí i komise toto vše poznala a ze studia filosofie jsem přešla do prvního ročníku řečtiny. Ukázalo se tedy, že maminka měla původně pravdu. Jazyky se ukázaly být něčím, co mi jde, skutečně mě baví a navíc, jak pragmaticky říká otec, se řečtinou (spíše tedy tou současnou) uživím.