Povinná ruština o mateřské
30. 11. 2010
Návrat do práce často nebývá žádnou jednoduchou událostí, i když jste jenom po krátkodobé nemoci. Natož pak, když jste si nešikovně zlomili některou z končetin nebo se dostali do spárů zákeřné dlouhodobé nemoci. Nejhorším případem pak je, když se vracíte do práce po mateřské dovolené. Ačkoliv se jedná o dovolenou, jak o tom svědčí název, tak mi asi mnohé maminky dají za pravdu, že se rozhodně o dovolenou nejedná. A někteří ze zaměstnavatelů mateřství považují za tu nejzákeřnější nemoc. Často pak takto „infikované“ matky nechtějí zaměstnávat zpět a i v mém okolí se našlo pár kamarádek či známých, kteří tuto nemilou zkušenost získali. Naštěstí, já jsem mezi nimi byla tou, které se tenhle problém vyhnul. Ale ani můj návrat do práce po mateřské dovolené nebyl jednoduchý.
Po celou dobu mateřské dovolené s mým synem jsem se stále stýkala s kolegy z práce. V práci jsme se sešli skutečně prima parta, takže jsem nejenom měla stále přátelské styky se svými spolupracovníky, ale dostaly se ke mně také důležité pracovní informace a drby. Mým zaměstnavatelem byla žena, což mi také asi v mnohém pomohlo. Sama šéfová totiž měla dvě děti, které tedy byly dnes již dospělé, a tak měla pochopení pro to, když jsem odcházela na mateřskou a opouštěla rozdělanou práci. Dostala jsem však příslib, že pokud budu mít zájem a v práci se nic zásadního nezmění, mohu nastoupit po mateřské zpátky na stejnou či podobnou pozici. Ve firmě jsem pracovala od doby, kdy jsem odešla ze školy. Naše firma se zabývala obchodováním se stavebními materiály. Vyřizovala jsem různé typy objednávek, komunikovala s objednavateli, zpracovávala stížnosti nebo reklamace (těch však naštěstí moc nebylo). Práce mě bavila, a tak jsem se po tom, co se syn dostal do školky, rychle si zvykl a vypadal spokojeně, do zaměstnání těšila. V době, kdy jsem začala se synem docházet alespoň po dopolednech do místního mateřského centra, jsem svou šéfovou kontaktovala ohledně možnosti vrátit se během následující půlroku zpátky na svoji pozici. Šéfová zněla pozitivně a požádala mě, abych se tedy v týdnu dostavila do její kanceláře, že spolu možnost vrátit se probereme.
Vstoupila jsem tedy do známé kanceláře, kde se mi dostalo milého uvítání. Cítila jsem, že snad všechno dopadne dobře a s návratem mohu počítat. Chybička se ale vloudila. Šéfová mi totiž oznámila, že by sice pro mne místo měla, ale že se má pozice trošku změní. Měla bych totiž jednat zejména s dodavateli, kteří, jak se ukázalo, na trhu nyní začali dominovat zejména z oblastí východu Evropy. Pokud tedy chci nastoupit, bylo mi řečeno, je nezbytné, abych se kromě angličtiny, kterou jsem na slušné úrovni měla, naučila i rusky. Východ Evropy totiž odmítá komunikovat anglicky. Nevěděla jsem, jak mám na novou informaci zareagovat, protože jsem s žádným novým učením se věcem nepočítala. O práci jsem ale stála a říkala si, že přece jenom ze základní školy si ještě něco pamatovat musím, i když jsme ruštinu měli jednom chviličku. Rozhodla jsem se tedy, že pro práci udělám cokoliv, a naučit se další jazyk mě přece nezabije. Vždyť jenom opráším základy. V ten moment jsem netušila, jak nedostatečné mé základy jsou.
To jsem zjistila okamžitě doma, kde jsem si sedla k internetu a hledala články v ruštině. Neustále jsem klikala z jedné stránky na druhou, protože se mi všechny texty zdály příliš těžké. Jak jsem po půl hodině zjistila, všechny texty jsou pro mě příliš těžké, takže chyba bude asi na mé straně. Našla jsem si tedy krátké nahrávky ruštiny pro začátečníky a zaposlouchala se. Ani to rozhodně nebyla žádná sláva. Takže bylo jasné, že oprašovat skutečně nemám co, a bude nutné nějaké ty základy vůbec vybudovat. Volala jsem tedy své kamarádce, která kdysi docházela na kurz němčiny, aby mi doručila, nebo mě varovala před některou z jazykových škol. Jak jsem zjistila, ruština je jeden z nejčastěji vyučovaných jazyků u nás, takže se vyskytuje v nabídce každé větší jazykové školy. Všechny školy o sobě navíc tvrdí, jak jsou nejlepší, nejefektivnější a nejzkušenější. Člověk skutečně neví, komu nebo čemu může věřit, a tak je prostě rada od známého nejlepší. Kamarádka mi doporučila velkou školu, Tutor, u které chodila na lekce prý dva semestry a byla spokojená. Potřebovala si němčinu oživit pro své dálkové studium vysoké školy, a tak jsem se rozhodla udělat dotaz do info centra ohledně nabídky kurzů, jestli jsou skutečně takové, jak stojí na stránkách. Dostala jsem možnost se na hodinu ruštiny přijít podívat. Neváhala jsem a vyrazila. Najednou jsem se cítila zpátky v dětských školních letech. Byla jsem v lavici a někdo se mnou mluvil rusky. Rozdíl byl v tom, že teď jsem se u hodiny bavila, protože lektor ruštiny byl neskutečně roztomilý člověk, který i na základní úrovni ruštiny uměl dělat vtipy pro své nevzdělané posluchače. Rozhodla jsem se tedy do kurzů zapsat. Díky tomu, že mi byla tchyně schopná syna pohlídat na dvě odpoledne v týdnu, mohla jsem chodit na před večerní hodiny. Nakonec jsem byla za kurz strašně ráda. Nejenom, že jsem tedy mohla udělat něco pro práci, ale po dlouhé době jsem taky zapojila svůj mozek ohledně jiných problémů, nežli byla domácnost nebo syn. Zároveň jsem mohla ze své rutiny každodenního dne trochu vypadnout a poznat nové zajímavé lidi.
Konec své mateřské dovolené jsem tedy strávila jako pilná žačka. Ruština není nijak zrádný jazyk, pokud se člověk naučí psát jinak než latinkou, jde všechno téměř samo. S manželem jsme tak večery trávili společnou konverzací v ruštině, protože můj muž si překvapivě ze základní školy ještě pamatoval hodně. Také nutno přiznat, na moji obhajobu, že ruštinu zažil ve škole trochu déle. Jakmile si syn ve školce již zvyknul, mohla jsem do práce nastoupit. Přišla jsem tak do své staronové práce o jedno dítě a jeden jazyk bohatší. Ukázalo se tak, že vše v životě je nutné brát vždy z té lepší stránky. Ať vám někdy přerůstají děti přes hlavu, s manželem to občas skřípe a v práci po vás chtějí stále další a další znalosti, je nutné si uvědomit, že bez rodiny by člověk nebyl ničím, a že všechno, co se musíme kvůli někomu učit, se vlastně v první řadě učíme sami pro sebe.