Vstup do světa žurnalistiky bez přípravy zakázán
Když je člověku patnáct let, málokdo ví přesně, kde bude za takových deset let sedět na křesle. A také ten, kdo to ví, tomu se jeho vize nemusí splnit. Já však s úderem patnáctého roku věděla, že oním křeslem, do kterého se pohodlně usadím, bude křeslo novinářské. V patnácti letech jsem totiž iniciovala na našem gymnáziu založení školního časopisu. Tomu jsem se okamžitě jako šéfredaktorka jala předsedat. Posléze jsem společně s kamarádem založila nezávislý literární časopis, který sdružoval a vydával pisálecká díla všech náctiletých tvořivých adolescentů z města a přilehlého okolí. Sama jsem přispívala postřehy z oblasti kulturního života města do místního regionálního plátku a po večerech psala, psala a psala. Psala jsem vše – jednoaktovky, fejetony, beletristické povídky, volné asociační úvahy. I o pár literárních kritik jsem se pokusila a tehdy zjistila, že to by mohlo být mým vysněným řemeslem. Zbývalo proto udělat jenom pár malých krůčků – dostudovat gymnázium a dostat se na žurnalistiku. Vše se mi zdálo být tak jasné, a tím pádem i vlastně snadné. Pomocí nejrůznějších kurzů a seminářů jsem si pomalu začala vytvářet portfolium prací, které jsem chtěla předvést. Obsahovaly odlišné žurnalistické žánry, reakce na aktuální kauzy a politické události. Většinu deníků a týdeníků jsem odebírala ve velkém. Každý den jsem věnovala několik hodin tomu, abych se zprávami pročetla. Udělala jsem si vlastní, i když povrchní, obrázek o tom, jak má vypadat dobrá, a jak vypadá špatná žurnalistika. Měla jsem seznam jmen, na kterých byli mí osobní kandidáti na cenu Borovského i antilist s několika známějšími jmény. O obor jsem se zajímala, jak jen to šlo. Mé okolí mne proto uklidňovalo, že přijímací zkoušky na žurnalistiku jsou pro mě jen formální záležitostí. Často se ozývala z jejich úst slavná věta: „Když už ne ty, tak kdo tedy.“ Ta mi dodávala síly a sebevědomí a na zkoušky jsem se vlastně svým způsobem i těšila. Pak ale přišlo jedno zásadní setkání.
Stalo se tak v ordinaci zubního lékaře. Ano, osud si pro nás vybírá skutečně zajímavá místa k tomu, aby nám otevřel oči. Ne, nepotkala jsem zde svého nejoblíbenějšího žurnalistu. Ne, nenabídli mi zde spolupráci s Hospodářskými novinami. Potkala jsem tam obyčejnou, stejně starou dívku jako já. Kromě toho, že se mi na první pohled líbila, byla jedinou osobou, která mě při vstupu do čekárny ordinace pozdravila. Po obligátním hledání vhodného časopisu na stole v místnosti plné strachu, se na mě mile usmála. Zeptala jsem jí tedy, kolikátá do ordinace hodlá vstoupit. Z formální otázky se měl ihned stát zajímavý rozhovor. Po několika společně prohozených větách jsme jako dvě maturantky, zamířili k tématu přijímacích zkoušek na vysoké školy. K mému překvapení se také hodlala hlásit na žurnalistiku. Okamžitě jsme si tak začaly vyměňovat své znalosti ohledně průběhu zkoušek. Najednou jsem ale z rozhovoru začala naprosto vypadávat, protože mě má možná budoucí kolegyně zavalila hordou informací, o kterých jsem neměla ani páru. Knihy o teorii žurnalistiky, jednotlivé tiskové zákony, televizní licence, dějiny novinařiny, novinářská etika. Odkud to všechno jenom ví? Napadlo mě. Odpověď z ní vypadla sama, když mi barvitě popisovala jednoho z vyučujících přípravných kurzů. Poslední, co jsem z ní dostala, nežli se za ní zavřely dveře od ordinace, bylo místo a datum konání přípravných kurzů. Do přijímacích zkoušek ale zbývaly už jenom dva měsíce! Z čekárny jsem okamžitě odešla a hnala se domů, abych zasedla k počítači a jako šílená začala hledat v nabídce kurzů firmy Tutor, o které mi slečna žurnalistka tolik vyprávěla. Jakmile jsem ale zjistila, že kurzy jsou už v plném proudu, propadla jsem beznaději a v duchu si říkala, jaký idiot může začít hledat přípravné kurzy na vysokou školu dva měsíce před zahájením. Přestože jsem to nečekala, několik takových zoufalců jako já se asi skutečně ještě objevilo, protože do týdne měl začínat intenzivní kurz žurnalistické přípravy. Bez váhání jsem se přihlásila a čekala, kolik práce mi dá dohnat konkurenty z půlročního kurzu. I když byl kurz stejně obsáhlý jako ten semestrální, hodiny musely být z důvodu časového presu mnohem informačně hutnější a vydatnější. Z lekcí jsem odcházela vždy naprosto intelektuálně vyčerpaná, ale věděla jsem, že hlavní práce mě ještě čeká doma. Díky předchozí novinářské přípravě jsem se již mohla věnovat jenom teoretické stránce žurnalistiky. Knihy, které mi byly na kurzech přednášeny, jsem rychle pročítávala v ruce s přípravnými poznámkami. Historická data jsem do sebe polykala jako kalkulátor a se stejnou přesností se je snažila ukládat do paměti. Těsně před přijímacími zkouškami jsem věděla, že momentálně znám nejvíce informací, co mi má mozková kapacita dovolí. Na druhou stranu, jako bych v ten stejný moment měla v hlavě zároveň i absolutní prázdno – tabula rasa nervozity se dostavila. Marně jsem na zkouškách dohlížela svoji spásnou konkurentku se spraveným chrupem, bez které bych se nikdy na přípravné kurzy nedostala, a jak je dnes z přijímacího dekretu známé, bych se nedostala i na samotnou žurnalistiku. Netrpělivě tak očekávám své „nejlepší pomaturitní léto života“, jak všichni říkají. Pokud bych ale měla i téhle okřídlené větě věřit, pak abych si rychle vyhledala někoho, kdo pomaturitní léto zažil a řekl mi, jak se to s ním doopravdy má. Takže pro příště: podpory blízkého okolí si važte, těšte se s ní, ale na druhou stranu, ona vás na vysokou školu nepřipraví.